Pod Linuxem musí být všechny používané oddíly zapsány v souboru /etc/fstab. Tento soubor obsahuje přiřazení přípojných bodů jednotlivým diskovým oddílům a různé další informace (například zda připojovat automaticky, zda je může připojit běžný uživatel atd.).

/etc/fstab má speciální skladbu. Každý řádek sestává ze šesti polí oddělených nějakým druhem mezery (jedna či více mezer, tabulátor,...). Každé políčko má vlastní význam:

• První pole specifikuje oddíl, cestu k blokovému zařízení, na kterém je souborový systém uložen.
• Druhé pole určuje přípojný bod, místo, kam se má filesystém připojit.
• Jako třetí je specifikován typ souborového systému.
• Čtvrté pole je určeno pro volby používané programem mount pro připojování oddílu. Každý typ souborového systému má své vlastní povolené parametry, pro jejich přehled použijte man mount (zobrazení manuálové stránky). Jednotlivé volby se oddělují čárkami.
• Páté pole je používáno programem dump pro určení, zda se má nad tímto oddílem dump spustit. Můžete jej nechat na hodnotě 0 (nula).
• Šesté políčko používá program fsck pro určení pořadí, ve kterém se bude provádět kontrola souborových systémů v případě, že systém nebyl řádně ukončen. Kořenový systém souborů by zde měl mít uvedeno 1, ostatní filesystémy 2 (případně 0, nevyžadují-li kontrolu).

Výchozí /etc/fstab, který je obsažen v Gentoo, není přímo použitelný, takže spusťte svůj oblíbený editor (použijeme nano), abyste mohli nastavení upravit podle svého systému:

# nano -w /etc/fstab

Pojďme se podívat, jak zapsat volby pro oddíl /boot. Je to pouze příklad, takže pokud Vaše architektura nevyžaduje oddělený /boot (jako například PPC), neřiďte se jím do posledního slova.

V našem výchozím rozdělení je /boot umístěn na oddílu /dev/hda1 a je použit systém souborů ext2. Během spouštění je navíc požadovaná jeho kontrola, napíšeme tedy:

/dev/hda1   /boot     ext2    defaults        1 2

Někteří uživatelé nechtějí mít z bezpečnostních důvodů automaticky připojen /boot, dosáhneme toho tím, že položku defaults nahradíme klíčovým slovem noauto. Učiníte-li tak, budete muset tento oddíl připojit vždy, když ho budete chtít použít.

Abychom zlepšili výkon, přidejme volbu noatime. Dosáhneme tím rychlejšího souborového systému, protože se nebudou muset aktualizovat informace o času posledního přístupu k souborům, které většinou ani nejsou potřeba:

/dev/hda1   /boot     ext2    defaults,noatime    1 2

Budeme-li pokračovat, měli bychom dostat následující tři řádky (pro /boot, / a oddíl pro swap):

/dev/hda1   /boot     ext2    defaults,noatime  1 2
/dev/hda2   none      swap    sw                0 0
/dev/hda3   /         ext3    noatime           0 1

Nakonec přidáme pravidla pro /proc, tmpfs (vyžadováno) a pro CD-ROM mechaniku, a samozřejmě pokud máte další disky nebo oddíly, tak i pro ně:

/dev/hda1   /boot     ext2    defaults,noatime     1 2
/dev/hda2   none      swap    sw                   0 0
/dev/hda3   /         ext3    noatime              0 1

none        /proc     proc    defaults             0 0
none        /dev/shm  tmpfs   nodev,nosuid,noexec  0 0

/dev/cdroms/cdrom0    /mnt/cdrom    auto      noauto,user    0 0

auto říká programu mount, aby se snažil uhádnout použitý systém souborů; hodí se to pro výměnná média, kde se můžete setkat s jedním z více systémů. Volba user umožňuje připojit CD i pro obyčejné uživatele.

Použijte výše uvedený příklad pro vytvoření svého souboru /etc/fstab. Používáte-li SPARC, měli byste navíc přidat i tento řádek:

none        /proc/openprom  openpromfs    defaults      0 0

Potřebujete-li usbfs, přidejte tento řádek:

none        /proc/bus/usb   usbfs         defaults      0 0

Soubor po sobě překontrolujte, uložte jej a ukončete editor.

Další z voleb, kterou musí uživatel podstoupit, je pojmenování svého stroje. Můžete se to zdát snadným úkolem, ale ve skutečnosti má mnoho uživatelů problémy s výběrem správného jména. Nebojte se, jméno jde kdykoliv změnit. Dále budeme používat jméno tux a doménu domacisit. Nejprve nastavíme jméno počítače, hostname:

# echo tux > /etc/hostname

Nyní jméno domény:

# echo domacisit > /etc/dnsdomainname

Máte-li NIS doménu (pokud nevíte, co to je, tak ji nemáte), zadejte ji:

# echo nis.homenetwork > /etc/nisdomainname

Nyní přidejte skript domainname do výchozího runlevelu:

# rc-update add domainname default

Předtím, než podlehnete pocitu "ale to už jsme přece udělali" byste si měli uvědomit, že nastavení sítě provedené před instalací bylo pouze pro potřeby instalace; nyní nakonfigurujete síť nastálo.

Všechny informace o síti jsou shromážděny v souboru /etc/conf.d/net. Používá přímý, ale nevíte-li, jak nastavit síť ručně, ne intuitivní formát zápisu. Ale nebojte se, vysvětlíme si všechno :-)

Nejprve otevřete soubor /etc/conf.d/net ve svém oblíbeném editoru (v našem příkladu použijeme nano):

# nano -w /etc/conf.d/net

První proměnná, kterou uvidíte, jeiface_eth0. Používá se takto:

iface_eth0="<IP adresa> broadcast <broadcast adresa>
netmask <síťová maska>"

Používáte-li DHCP pro automatické nastavení IP adresy, měli byste pouze nastavit proměnnou iface_eth0 na hodnotu dhcp. Používáte-li rp-pppoe (například pro ADSL), nastavte ji na up. Potřebujete-li nastavit síť ručně a výše zmíněné termíny Vám nic neříkají, přečtěte si prosím část porozumění síťovým technologiím, pokud jste tak ještě neučinili.

Uveďme si tři příklady; první používá DHCP, druhý nastavuje statickou IP adresu 192.168.0.2 s maskou 255.255.255.0, broadcast 192.168.0.255, výchozí brána 192.168.0.1 a třetí pouze aktivuje rozhraní pro použití rp-pppoe:

(pro DHCP)
iface_eth0="dhcp"
# Někteří správci sítí vyžadují, abyste použili
# jméno počítače a domény poskytnuté serverem DHCP.
# V takovém případě přidejte následující volbu,
# která potlačí Vaše nastavení.
dhcpcd_eth0="-HD"
# Přejete-li si použít NTP pro synchronizaci času,
# použijte volbu -N, abyste zabránili programu dhcpcp
# přepsat soubor /etc/ntp.conf
dhcpcd_eth0="-N"

(pro statickou IP adresu)
iface_eth0="192.168.0.2 broadcast 192.168.0.255 netmask 255.255.255.0"
gateway="eth0/192.168.0.1"

(pro rp-pppoe)
iface_eth0="up"

Máte-li více síťových rozhraní, vytvořte další proměnné iface_eth jako iface_eth1, iface_eth2 atd. Proměnná gateway však může být definovaná pouze jednou, protože nejde mít více výchozích bran najednou.

Nyní uložte konfiguraci a ukončete editor.

Aby byla Vaše síťová rozhraní spuštěna při bootu systému, musíte je přidat do výchozího runlevelu. Máte-li PCMCIA rozhraní, měli byste tento krok přeskočit, protože taková rozhraní jsou spouštěna init skriptem pro PCMCIA.

# rc-update add net.eth0 default

Máte-li více síťových rozhraní, musíte vytvořit odpovídající initskripty net.eth1, net.eth2,... Můžete pro to použít příkaz ln:

# cd /etc/init.d
# ln -s net.eth0 net.eth1
# rc-update add net.eth1 default

Dále budete muset systému sdělit některé informace o síti. Pro převod (resolving) jmen strojů na IP adresy se jako doplněk služby DNS používá soubor /etc/hosts. Máte-li například ve své síti tři počítače pojmenované janicka (192.168.0.5), barborka (192.168.0.6) a tux (192.168.0.7 - tento systém), Váš soubor /etc/hosts by měl vypadat přibližně takto:

# nano -w /etc/hosts

127.0.0.1     localhost
192.168.0.5   janicka.domacisit janicka
192.168.0.6   barborka.domacisit barborka
192.168.0.7   tux.homenetwork tux

Je-li Váš systém v síti samotný nebo pokud Vaše nameservery umí vše převádět, stačí jeden řádek. Budete-li například říkat svému systému tux:

127.0.0.1     localhost tux

Změny uložte a ukončete editor.

Nemáte-li ve svém systému PCMCIA, můžete nyní pokračovat systémovými informacemi, jinak čtěte dále.

Uživatelé PCMCIA by měli nejprve nainstalovat balíček pcmcia-cs. Platí to i pro ty, kdo budou pracovat s jádrem řady 2.6 (i když nebudou používat ovladače z tohoto balíčku, ale přímo z jádra). Použití proměnné USE="-X" je nezbytné, jinak by se nyní začalo instalovat xorg-x11:

# USE="-X" emerge pcmcia-cs

Až se balíček nainstaluje, přidejte pcmcia do výchozího (default) runlevelu:

# rc-update add pcmcia default

Nejprve nastavíme rootovské heslo:

# passwd

Přejete-li si, aby se mohl root přihlašovat i přes sériovou konzoli, přidejte tts/0 do souboru /etc/securetty:

# echo "tts/0" >> /etc/securetty

Pro všeobecnou konfiguraci systému používá Gentoo soubor /etc/rc.conf. Otevřete jej a užijte si jeho přehledné dokumentace v podobě komentářů :-)

# nano -w /etc/rc.conf

Jak vidíte, soubor je velmi dobře okomentován, což by Vám mělo pomoci s nastavením nezbytných proměnných. Dejte pozor na správné nastavení proměnné KEYMAP, jinak se můžete setkat s podivnými výsledky psaní na klávesnici.

PPC používá na většině systémů klávesové mapy x86. Uživatelé, kteří chtějí být schopni používat klávesové mapy ADB musí povolit ADB posílání klávesových kódů v jádře a v souboru rc.conf nastavit klávesovou mapu mac/ppc.

Až budete hotovi s konfigurací souboru /etc/rc.conf, uložte jej, ukončete editor a pokračujte instalací nezbytných systémových nástrojů.